Brakfest je na Fejsbůku! Už ho lajkuješ?

Den D – 4. prosinec 2004

V 11.25 vyzvedávám Horáka u něj doma a cestou k Peckům se vzájemně přesvědčujeme, že to nějak dopadne. To už mi ale volá Marek a prej, že právě dorazil na místo akce a našel hospodu zamčenou, jdou se proto s kamarádem posilnit do vedlejší – otevřené – knajpy. My se na scéně objevujeme v 11.40. Hospoda, která se pro dnešní den má změnit v privátní bio, je vskutku beznadějně uzavřená. Vyčkáváme s lehkou nervozitou; domluveni jsme byli na dvanáctou, která se kvapem blíží. V 11.53 si konečně oddechneme, když se objeví servírka a zve nás dovnitř. Spěšně uklízí nepořádek po účastnících včerejšího večírku (očividně bouřlivého) a přináší nám dvě orosená pivíčka, první z dlouhé řady toho dne. S úderem dvanácté vchází první brakuchtivé obecenstvo a do 12.05 je improvizovaný kinosál zaplněn necelými dvěma desítkami diváků. Naše snaha začít podle časového plánu ztroskotává – víceméně kvůli tomu, že s organizací akce samotné jsme si příliš nelámali hlavu. V nerovném boji s důmyslným promítacím zařízením nejprve selháváme, nakonec se nám daří spustit alespoň obraz, zvuk však nikde. Diváctvo mezitím pochopilo, že se projekce jen tak nedočká, a tak pomalu popíjí a brebentí. Konečně dorazí majitel hospody, v mžiku je zlomyslná technika přivedena k poslušnosti, a my tak můžeme oficiálně prohlásit akci za zahájenou. Ještě něco toho blekotání od nás – vesměs věci organizační – a už uvádím naši milovanou Barbarellu, která se vzápětí (s více než dvouhodinovým zpožděním) rozbíhá. Zaplaťpámbů! to nejhorší je za náma...
Barbarella je vpravdě divácky vděčnej film. Publikum se hurónsky směje – co replika, to perla! Směju se také a přemejšlím, kolikáté že to sosám pivko. Pohled na organizátorský lístek mi výmluvně říká, že páté – a to jsme teprve v polovině prvního filmu. Nesmím přepálit start, pravím si v duchu a souběžně objednávám u servírky další tekutý chléb. Barbarella končí, v kinosále budiž světlo! a já se satisfakcí hledím na spokojeně se tvářící lidičky. Vyhlašujeme půlhodinovou přestávku, po níž následuje legendární soudružka Ludmila Pelikánová v neméně legendárním Křesle pro hosta. Opět nápor na bránice nás všech. Dost však bylo legrace, servírujeme dvojici velenudných snímků – Herkula v New Yorku v anglické verzi s holandskými titulky (jiné se nám bohužel sehnat nepodařilo) a osvědčené Trhalky (v žargonu organizátorů festivalu: Trhala fialky dynamitem). S uvedením Herkula už mám jisté potíže, slova se pletou, blekotám. Na vině je jednak mé stále rostoucí pivní skóre, jednak tréma – náhle se ke mně upírá pětadvacet párů zvědavých očí. O uvedení Trhalek se naštěstí postará Horák, a tak můžu nerušeně popíjet, bavit-nebavit znuděné diváky ve foyer a kdesi cosi.

Mé vědomí je čím dál tím zastřenější, a lépe proto bude předat slovo spoluorganizátorovi, jehož informace jsou daleko objektivnější. Už jen ve zkratce: před Edem Woodem lituju, že jsem si své fundované povídání o tomto režisérovi a jeho natáčecích metodách nepředtočil; nejsem totiž ve stavu, abych se před publikum postavil a něco smysluplného řekl. Lidem to však nevadí a konečně se dobře baví – aby taky ne, u Plánu 9! Poté už bonbónek na závěr – pětiminutovej úryvek z náhodně vybrané telenovely bůhvíjaké provenience a vše zakončují závěrečné titulky, podbarvené tklivou písní Adios, companieros. Má se platit – a tady se mi najednou vrací paměť. Jsme příjemně překvapení: a) publikum si vzalo k srdci náš počáteční apel na jejich svědomitost a nezaplaceny zůstávají jen dvě tři položky v celkové výši cirka 80 Kč b) výše naší vlastní outraty není kdovíjak astronomická. To už ale pociťujeme blahodárné účinky čerstvého vzduchu a rozprcháváme se do svých domovů. Díkybohu za onu dobrou duši, která mě odvezla až domů, sám bych to byl jen sotva zvládl...

(pokračuje slibované Jeníkovo dokončení)
Zatímco se náš prominentní závodník odděloval od hlavního pelotonu a pomalu se dostával do slibného samostatného úniku s další sklenicí piva v ruce, přelíval se festival do své druhé poloviny. Hercules v New Yorku příliš nezaujal, přestože to byl můj osobní tip na černého koně celé akce. Je pravda, že jsem nepředpokládal, že holandština bude takovou překážkou. Dat kan jij je niet voorstellen!? Dalším filmem byly Trhalky, skvost nad skvosty. I přes hvězdné herecké obsazení se ve filmu objevují hluchá místa. Při jednom z vrcholných gagů Růžickovic famílie ve skautském táboře padá k zemi na stěně umístěný reproduktor, který již zřejmě nechtěl být tlampačem lidového žvástu a rozhodl se pro demonstrativní sebevraždu. Bohužel pro něj se ho podařilo rychle resuscitovat a musel trpět až do konce produkce.
Mezitím se značně zhoršil Tleskačův stav. Zmateně pobíhal po celém restauračním zařízení a bylo velkým problémem ho přinutit pustit přestávku. Střídavě objímal jednotlivé návštěvníky (nutno dodat, že někteří se poměrně vehementně bránili) a hlavně přestal poznávat lidi, což mělo fatální důsledek pro jeho další osobní život. Během Trhalek začal permanentně zaměňovat svou původní partnerku s mně zcela neznámou osobou. (Následující pasáž byla vyškrtnuta cenzorským perem samotného Jana Tleskače.)

Jelikož začal vzduch i atmosféra v místnosti houstnout, odebral jsem se do sousedního hostince na svou oblíbenou mexickou fazolačku. Když jsem se asi po čtvrthodince vrátil, běžel už – k mému velkému překvapení – zlatý hřeb večera: Plan 9 from Outer Space od nekorunového krále filmového neumětelství Eda Wooda. Úvodní slovo k filmu se zjevně nekonalo a Mišák už jen apaticky civěl v rohu (nikoliv, matně si vzpomínám, jak jsem se několikrát srdečně smál spolu s publikem, u jakých to však bylo scén, na to se mě neptejte). Přestože se jedná o mistrovské dílo žánru, byli všichni rádi za konec. Přece jenom pro poctivé účastníky byl desetihodinový tok filmového balastu náročnou zkouškou. Ještě závěrečné titulky a konec. Do příště je určitě hodně co zlepšovat, ale co bychom se nepochválili, když to za nás nikdo neudělá.

Krátká douška. Tři dny po konání festivalu, tj. v úterý 7. prosince, se organizační tým festivalu (čili my dva s Horákem) setkává v jedné vysočanské hospodě za účelem zhodnocení celé akce. Panuje všeobecná shoda v otázce, zda festival byl, či nebyl (BYL!) úspěšný, a po mém počátečním pesimismu odhlasováváme, že příští ročník se BUDE KONAT...

Post post scriptum: Nepříjemnou dohru měl letošní ročník pro mou osobu. Jelikož jsem se v pátek před festivalem pilně věnoval přípravě celé akce (bylo potřeba přetočit veškeré snímky na videokazety – dodatečný dík Begovi!), prošvihl jsem poradu v práci. Ze schůze jsem byl sice řádně omluven, nadto byla – ostatně jako většina tamějších schůzí – co do výsledků nulová, což však nebránilo neústupnému a zásadovému KO, aby mou absenci na výše zmíněném samoúčelném sedánku nenafoukl do obřích rozměrů a ke dni 17. 12. 2004 mě nevyrazil na hodinu.

Novinky oproti předešlému ročníku:
· Akce se přesunula z privátního bytu do restauračního zařízení. Zvětšila se tím kapacita celé akce (počítali-li jsme správně, letošních 36 diváků oproti loňským 12) a odpadly starosti se zajišťováním proviantu. Na rozdíl od loňského ročníku jsme měli k dispozici promítací plátno.
· Rozhodl jsem se sejmout ze svých beder veškeré starosti spjaté s přípravou festivalu jakožto i odpovědnost za zdárný průběh akce. Spoluorganizátorem akce se tak stal Jonatán, který mi vypomohl už loni. A protože má nade vše rád, když ho druzí chválí, musím říct, že se osvědčil a já byl s jeho asistencí spokojenej.
· Zkušebně jsme zařadili tzv. intermezza, kratičké, žánrově rozličné projekce, vyplňující přestávky mezi promítáním vlastních filmů. Byly vesměs přijaty s nadšením, publikum se proto na ně může těšit i do budoucna.
· Festival se poprvé mohl pochlubit vlastním (jakkoli primitivním) plakátem.
· Divákům jsme v závěru večera slíbili webové stránky.

Mišák (a.k.a. Tleskač) a Jonatán (též Horák )

____________________________________